Národní technické muzeum 2025; 66 s., bar., rozměr 250 x 175 mm, ISSN 1805-4773
Byla to jízda. Někdy jízda na horské dráze, ke konci projektu pak jízda tobogánem. Nikdy jízda na červenou, na to jsme dbali. Občas to ale naopak vypadalo, že ani ta šotolinová pěšina už dál nepovede a budeme muset vycouvat. A v těch chvílích se děly zázraky. Ne takové ty hovorové („jestli tohle dopadne, tak to bude zázrak“), ale takové ty, co vyvolávají radost i posvátnou úctu. Dodávaly naději, že cesta existuje a cíl je dosažitelný, dodávaly odhodlání do dalšího úsilí. Nicméně samotná myšlenka byla silná a nedávala spát. Vybudovat nové a zcela unikátní odborné pracoviště a zachránit úžasnou, ovšem zdevastovanou památku. Ne jenom depozit starých oken, dveří, cihel a klik, ale živé centrum zaměřené na edukaci a praxi, zvlášť v době, kdy zájem o tradiční stavební řemesla dost upadal. Nejen obnova zchátralé stavby, ale prezentace autentických konstrukcí i technologií in situ, na památce samotné. Ne pouze regionální pobočka pražské instituce, ale oživení místa, do kterého mají lidé důvod se vrátit; i ti, kteří žijí v okolí a památky je vlastně vůbec nezajímají. Brzy jsme zjistili, že ta myšlenka rezonuje a že jsou ochotni jí naslouchat jak oboroví kolegové, tak lidé, kterým dokumentace historického stavitelství blízká není.
Když jsme se posledního května 2006 poprvé ocitli v Plasích, začala myšlenka dostávat konkrétní tvar. Vstřícný přístup města, snaha tehdejšího vlastníka části areálu o jeho prodej, zájem Národního památkového ústavu na smysluplném využití hospodářského zázemí bývalého kláštera. Krátce na to se začala rýsovat i možnost využití evropských peněz.
A jízda začala. Koncept vznikajícího centra od začátku počítal s provázaností s městem Plasy – aby areál oživovali místní obyvatelé, žáci a studenti. Součástí záměru proto byla nová městská knihovna. Když se později podařilo získat finanční podporu také pro důležitý navazující projekt kultivace veřejného prostoru klášterního nádvoří, stala se naléhavou potřeba odpočinkového místa – stylové kavárny či čajovny – uvnitř areálu. Jsem rád, že se i toho areál nyní dočkal. Nezanedbatelnou „společenskou funkci“ v tomto ohledu plnil a plní minipivovar vybudovaný soukromým investorem v objektu ve správě muzea. Idea se vydařila i v širších souvislostech celkové stavební obnovy bývalého kláštera. Díky mimořádně výživné investiční injekci do projektu Centra stavitelského dědictví se podařilo opravit i oživit nejzdevastovanější objekty, jejichž záchrana se dříve zdála beznadějná a smysluplné využití nepředstavitelné. Vize celkové obnovy velmi rozsáhlého památkového komplexu se tak stala uchopitelnější a dosažitelnější. Byla snad i povzbuzením pro další subjekty, které se o někdejší klášterní stavby v Plasích starají. V uplynulých deseti letech proběhla, a stále ještě probíhá, celá řada větších i menších projektů, které národní kulturní památce vracejí ztracený glanc.
Při koncipování samotné programové náplně Centra stavitelského dědictví jsme od počátku pošilhávali také za břehy našeho rybníku. Zjištění existence podobných pracovišť v zahraničí smysluplnost našeho nápadu podpořilo. Nikde jsme ale nenašli dané téma prezentované v takové komplexitě, v jaké jsme si ho představovali my. Provázání systematicky zpracované materiálové sbírky stavebních prvků, konstrukcí a materiálů s prezentací a edukací tradičních řemeslných postupů nejen formou školení a workshopů, ale skutečně provozované řemeslné praxe v plně funkčních dílnách vybavených jak příslušným soudobým nářadím, tak především autentickými stroji a nástroji umožňujícími v plné míře napodobit původní tradiční postupy. Důraz na experiment, objevování zapomenutých technologií, dobré badatelské zázemí, mj. v podobě tematické knihovny (i s příručkami a učebnicemi, které jinde neseženete, protože je dávno vyřadili jako „zastaralé“). Zcela klíčová byla v tomto ohledu snaha oslovit nejenom „uvědomělé profesionály“. Edukace zaměřená na děti a mládež, muzejní pedagogika pro mateřáčky i pro studenty stavebních průmyslovek, se v programu nové instituce stala úhelným kamenem. V neposlední řadě pak také vytvoření atraktivního turistického cíle – vybudování přívětivého zázemí s příběhy předmětů ležících mimo běžnou pozornost většiny lidí vyprávěnými tak poutavým způsobem, aby dokázaly zaujmout rodinku na nedělním výletě. A také místo setkávání, místo pro odborné diskuse i pro dobrý smyčcový koncert. Něco se podařilo více, něco méně, stále je kam směřovat. Po deseti letech je již jasné, že se o jízdu slepou ulicí nejedná. A tak Národnímu technickému muzeu a mým bývalým kolegům přeji, aby při silnici měli co nejméně stopek a zbytečných omezení rychlosti a aby to na bezpečných rovinkách pořádně rozjeli.
Pavel Kodera
emeritní ředitel a CSD NTM Plasy
* Údaje takto označené jsou povinné a je třeba je vždy vyplnit.
* Údaje takto označené jsou povinné a je třeba je vždy vyplnit.
Národní technické muzeum 2025; 66 s., bar., rozměr 250 x 175 mm, ISSN 1805-4773
Byla to jízda. Někdy jízda na horské dráze, ke konci projektu pak jízda tobogánem. Nikdy jízda na červenou, na to jsme dbali. Občas to ale naopak vypadalo, že ani ta šotolinová pěšina už dál nepovede a budeme muset vycouvat. A v těch chvílích se děly zázraky. Ne takové ty hovorové („jestli tohle dopadne, tak to bude zázrak“), ale takové ty, co vyvolávají radost i posvátnou úctu. Dodávaly naději, že cesta existuje a cíl je dosažitelný, dodávaly odhodlání do dalšího úsilí. Nicméně samotná myšlenka byla silná a nedávala spát. Vybudovat nové a zcela unikátní odborné pracoviště a zachránit úžasnou, ovšem zdevastovanou památku. Ne jenom depozit starých oken, dveří, cihel a klik, ale živé centrum zaměřené na edukaci a praxi, zvlášť v době, kdy zájem o tradiční stavební řemesla dost upadal. Nejen obnova zchátralé stavby, ale prezentace autentických konstrukcí i technologií in situ, na památce samotné. Ne pouze regionální pobočka pražské instituce, ale oživení místa, do kterého mají lidé důvod se vrátit; i ti, kteří žijí v okolí a památky je vlastně vůbec nezajímají. Brzy jsme zjistili, že ta myšlenka rezonuje a že jsou ochotni jí naslouchat jak oboroví kolegové, tak lidé, kterým dokumentace historického stavitelství blízká není.
Když jsme se posledního května 2006 poprvé ocitli v Plasích, začala myšlenka dostávat konkrétní tvar. Vstřícný přístup města, snaha tehdejšího vlastníka části areálu o jeho prodej, zájem Národního památkového ústavu na smysluplném využití hospodářského zázemí bývalého kláštera. Krátce na to se začala rýsovat i možnost využití evropských peněz.
A jízda začala. Koncept vznikajícího centra od začátku počítal s provázaností s městem Plasy – aby areál oživovali místní obyvatelé, žáci a studenti. Součástí záměru proto byla nová městská knihovna. Když se později podařilo získat finanční podporu také pro důležitý navazující projekt kultivace veřejného prostoru klášterního nádvoří, stala se naléhavou potřeba odpočinkového místa – stylové kavárny či čajovny – uvnitř areálu. Jsem rád, že se i toho areál nyní dočkal. Nezanedbatelnou „společenskou funkci“ v tomto ohledu plnil a plní minipivovar vybudovaný soukromým investorem v objektu ve správě muzea. Idea se vydařila i v širších souvislostech celkové stavební obnovy bývalého kláštera. Díky mimořádně výživné investiční injekci do projektu Centra stavitelského dědictví se podařilo opravit i oživit nejzdevastovanější objekty, jejichž záchrana se dříve zdála beznadějná a smysluplné využití nepředstavitelné. Vize celkové obnovy velmi rozsáhlého památkového komplexu se tak stala uchopitelnější a dosažitelnější. Byla snad i povzbuzením pro další subjekty, které se o někdejší klášterní stavby v Plasích starají. V uplynulých deseti letech proběhla, a stále ještě probíhá, celá řada větších i menších projektů, které národní kulturní památce vracejí ztracený glanc.
Při koncipování samotné programové náplně Centra stavitelského dědictví jsme od počátku pošilhávali také za břehy našeho rybníku. Zjištění existence podobných pracovišť v zahraničí smysluplnost našeho nápadu podpořilo. Nikde jsme ale nenašli dané téma prezentované v takové komplexitě, v jaké jsme si ho představovali my. Provázání systematicky zpracované materiálové sbírky stavebních prvků, konstrukcí a materiálů s prezentací a edukací tradičních řemeslných postupů nejen formou školení a workshopů, ale skutečně provozované řemeslné praxe v plně funkčních dílnách vybavených jak příslušným soudobým nářadím, tak především autentickými stroji a nástroji umožňujícími v plné míře napodobit původní tradiční postupy. Důraz na experiment, objevování zapomenutých technologií, dobré badatelské zázemí, mj. v podobě tematické knihovny (i s příručkami a učebnicemi, které jinde neseženete, protože je dávno vyřadili jako „zastaralé“). Zcela klíčová byla v tomto ohledu snaha oslovit nejenom „uvědomělé profesionály“. Edukace zaměřená na děti a mládež, muzejní pedagogika pro mateřáčky i pro studenty stavebních průmyslovek, se v programu nové instituce stala úhelným kamenem. V neposlední řadě pak také vytvoření atraktivního turistického cíle – vybudování přívětivého zázemí s příběhy předmětů ležících mimo běžnou pozornost většiny lidí vyprávěnými tak poutavým způsobem, aby dokázaly zaujmout rodinku na nedělním výletě. A také místo setkávání, místo pro odborné diskuse i pro dobrý smyčcový koncert. Něco se podařilo více, něco méně, stále je kam směřovat. Po deseti letech je již jasné, že se o jízdu slepou ulicí nejedná. A tak Národnímu technickému muzeu a mým bývalým kolegům přeji, aby při silnici měli co nejméně stopek a zbytečných omezení rychlosti a aby to na bezpečných rovinkách pořádně rozjeli.
Pavel Kodera
emeritní ředitel a CSD NTM Plasy
