Národní technické muzeum, Praha 2022, rozměr 296x210 mm, 319 stran, ISBN 978-80-7037-388-0
Lednicko-valtický areál je obecně známý jako příklad kulturní krajiny, jejíž jedinečnost dostala území mezi Lednicí, Valticemi a Břeclaví na seznam kulturních památek UNESCO. Tato krajina se výrazně rozvíjela již za vlády knížete Aloise I. Josefa (1759-1805) z Liechtensteina a zejména pak za vlády jeho mladšího bratra Jana I. Josefa, knížete z Liechtensteina (1760-1836). Jméno architekta, který tyto dvě období spojuje je Joseph Hardtmuth, jenž působil ve službách knížecí rodiny nejen v lednicko-valtickém areálu, kterému dnes říkáme „krajina chrámů“, ale paralelně vytvářel krajiny i na dalších panstvích. U Adamova tak vznikla oblast Vranov-Křtiny s charakteristickou jeskynní úpravou, v Nových Zámcích u Litovle a Kolodějích u Prahy pak pozoruhodné honitby, v Dolním Rakousku mezi Modlingem a Sparbachem byla vytvořena „krajina zámků“ a stranou nezůstal ani Hadersfeld.
Díky výzkumu se podařilo rozšířit dosavadní poznatky a bylo prokázáno, že zakládání krajin bylo často velmi obtížné, s ohledem na přírodní podmínky, kdy záplavy či naopak sucha omezovaly výsadbu. Bylo tak třeba nejprve zakládat školky, které poté byly schopné vyprodukovaly desítky tisíc sazenic, vypěstovaných ze semen často dovezených až ze Severní Ameriky. Tyto tak byly vysazovány v nově založeném parku v Lednici i na dalších liechtensteinských panstvích. K péči o něj pak bylo třeba množství zahradníků a lesníků. I přes určité potíže tak byly položeny základy krajinných kompozic, které byly ve své době vyvážené a ekonomicky udržitelné.
Termín krajinářské kompozice je používán jako souhrnný termín, neboť některé z těchto lokality byly původně založeny v určitém stylu a následně rozvinuty nebo zcela změněny ve stylu jiném. Pro lednický park a jeho přeměnu byl rozhodující nástup Jana I. Josefa, knížete z Liechtensteina a s ním i příchod Bernharda Petriho v roce 1805. Zcela ojedinělým způsobem se zde klasická zahrada přerodila do krajinářského parku a tím došlo i k výraznějšímu rozšíření voluptuálních staveb v krajině. Zachovány zůstaly jen kompoziční osy. Řada staveb se nápadně podobá těm v anglickém Stowe - vítězný oblouk, kruhová kolonáda, jeskyně s řekou napodobující Styx, která byla zase vzorem pro Vranovsko-Křtinskou oblast. Všechny tyto podněty tvoří mozaiku inspirace, která vedla ke vzniku lednicko-valtického areálu i méně známých knížecích areálů, dnes již téměř zničených, ale důležitých pro utváření pohledu na využití krajiny na počátku 19. století.
Bernhard Petri měl také vliv na zohlednění ekonomické udržitelnosti provedených úprav krajiny: ovce se pásly na loukách, nově vybudované cesty umožnily efektivní hospodaření v lesích, dřevo z lesů podpořilo rozvoj hutnictví v Adamově a tím ekonomický rozvoj panství. Dalším důležitým jevem byl stoupající zájem o turistiku, která je v oblasti i dnes zdrojem příjmů: první návštěvníci mohli cestovat po silnicích, obdivovat nejen krásu budov a parků, ale i jeskyní nebo dokonce sledovat práci v hutích. Původní představy zakladatelů zahrad a parků, které byly později často modifikovány, vedly dlouhodobě k utváření kvalitnějších architektonických kompozic.
* Údaje takto označené jsou povinné a je třeba je vždy vyplnit.
* Údaje takto označené jsou povinné a je třeba je vždy vyplnit.
Národní technické muzeum, Praha 2022, rozměr 296x210 mm, 319 stran, ISBN 978-80-7037-388-0
Lednicko-valtický areál je obecně známý jako příklad kulturní krajiny, jejíž jedinečnost dostala území mezi Lednicí, Valticemi a Břeclaví na seznam kulturních památek UNESCO. Tato krajina se výrazně rozvíjela již za vlády knížete Aloise I. Josefa (1759-1805) z Liechtensteina a zejména pak za vlády jeho mladšího bratra Jana I. Josefa, knížete z Liechtensteina (1760-1836). Jméno architekta, který tyto dvě období spojuje je Joseph Hardtmuth, jenž působil ve službách knížecí rodiny nejen v lednicko-valtickém areálu, kterému dnes říkáme „krajina chrámů“, ale paralelně vytvářel krajiny i na dalších panstvích. U Adamova tak vznikla oblast Vranov-Křtiny s charakteristickou jeskynní úpravou, v Nových Zámcích u Litovle a Kolodějích u Prahy pak pozoruhodné honitby, v Dolním Rakousku mezi Modlingem a Sparbachem byla vytvořena „krajina zámků“ a stranou nezůstal ani Hadersfeld.
Díky výzkumu se podařilo rozšířit dosavadní poznatky a bylo prokázáno, že zakládání krajin bylo často velmi obtížné, s ohledem na přírodní podmínky, kdy záplavy či naopak sucha omezovaly výsadbu. Bylo tak třeba nejprve zakládat školky, které poté byly schopné vyprodukovaly desítky tisíc sazenic, vypěstovaných ze semen často dovezených až ze Severní Ameriky. Tyto tak byly vysazovány v nově založeném parku v Lednici i na dalších liechtensteinských panstvích. K péči o něj pak bylo třeba množství zahradníků a lesníků. I přes určité potíže tak byly položeny základy krajinných kompozic, které byly ve své době vyvážené a ekonomicky udržitelné.
Termín krajinářské kompozice je používán jako souhrnný termín, neboť některé z těchto lokality byly původně založeny v určitém stylu a následně rozvinuty nebo zcela změněny ve stylu jiném. Pro lednický park a jeho přeměnu byl rozhodující nástup Jana I. Josefa, knížete z Liechtensteina a s ním i příchod Bernharda Petriho v roce 1805. Zcela ojedinělým způsobem se zde klasická zahrada přerodila do krajinářského parku a tím došlo i k výraznějšímu rozšíření voluptuálních staveb v krajině. Zachovány zůstaly jen kompoziční osy. Řada staveb se nápadně podobá těm v anglickém Stowe - vítězný oblouk, kruhová kolonáda, jeskyně s řekou napodobující Styx, která byla zase vzorem pro Vranovsko-Křtinskou oblast. Všechny tyto podněty tvoří mozaiku inspirace, která vedla ke vzniku lednicko-valtického areálu i méně známých knížecích areálů, dnes již téměř zničených, ale důležitých pro utváření pohledu na využití krajiny na počátku 19. století.
Bernhard Petri měl také vliv na zohlednění ekonomické udržitelnosti provedených úprav krajiny: ovce se pásly na loukách, nově vybudované cesty umožnily efektivní hospodaření v lesích, dřevo z lesů podpořilo rozvoj hutnictví v Adamově a tím ekonomický rozvoj panství. Dalším důležitým jevem byl stoupající zájem o turistiku, která je v oblasti i dnes zdrojem příjmů: první návštěvníci mohli cestovat po silnicích, obdivovat nejen krásu budov a parků, ale i jeskyní nebo dokonce sledovat práci v hutích. Původní představy zakladatelů zahrad a parků, které byly později často modifikovány, vedly dlouhodobě k utváření kvalitnějších architektonických kompozic.
