Národní technické muzeum, Praha 2025, rozměr 215×265 mm, 255 s., bar., ISBN 978-80-7037-450-4
Lisovna v Horním Žlebu u Podmokel v dnešním Děčíně byla založena v roce 1911 jako dceřiná společnost německé gramofonové společnosti Kalliope Musikwerke A.G., v Rakousko-Uhersku podnikající pod názvem Oesterreichische-Kalliope Schallplatten Gesellschaft, Bodenbach, Tetschen (Böhmen). Jednatelem firmy byl jmenován Wilhelm Müller, ředitelem pak továrník Max Böhme. Mezi lety 1912–1915 se v Podmoklech lisovaly z matric Kalliope, Ankeru a matric Hermanna Maassena etikety Eden Record; Kalliope; Koncertní desky Lucerna; Metafon Record; Mirofon; Olympia Record; Rena a Sylvia. K značnému překvapení musela Kalliope Musikwerke A.G., Dippoldiswalde, v červenci 1914 vyhlásit bankrot, protože celkový dluh (kvůli ztrátám v ruské pobočce ve výši 270 tisíc německých marek) při kapitálu ve výši 1,47 milionu marek vzrostl na 1 milion. Následující schůze věřitelů však rozhodla o pokračování podnikání.
Osiřelou lisovnu přebral v roce 1915 vídeňský podnikatel Hermann Maassen včetně skladu matric po firmě Kalliope. Z dochovaných kolaudačních protokolů vyplývá, že desky vyráběl zřejmě již od roku 1915, ale zcela určitě od roku 1918. Minimálně do roku 1921 si vystačil s osvojenými matricemi a vydával reedice dříve natočených snímků na černé verzi etikety Rena a nejspíše i lisoval desky Omega z matric Anker. S těmi si však v nově nastolených pořádcích Československé republiky nemohl vystačit, a jelikož nedisponoval vlastní nahrávací aparaturou, rozhodl se v roce 1920 navázat spolupráci s Hermannem Eisnerem, který mu v Berlíně nahrával nové snímky a zhotovoval matrice.
Maassen byl protřelý obchodník znající své místo na trhu. Rozhodl se tedy využít všech dříve vyzkoušených a fungujících obchodních praktik. Pokračoval v nastaveném modelu firmy Kalliope vyrábět levné lidové desky a jím iniciované nahrávky se nesly spíše v monarchisticky laděném duchu. Až do roku 1926 na nich můžeme najít především lidový repertoár v podání Sokolské hudby kapelníka Arnošta Hermana nebo skupiny kapelníka Vágnera z Prahy. Firemním zpěvákem byl zprvopočátku Karel Vohnický, kterého v roce 1925 nahradil Boža Vronský, v roce 1928 pak Karel Hruška a následně Vašek Zeman. Výraznější změna nastala až s příchodem elektrického nahrávání v roce 1927, kdy byla tzv. lidovka postupně vytlačována tehdy populárním foxtrotem. Nahrávání se ujal univerzální berlínský studiový orchestr Edy Walise, jehož repertoár byl velmi bohatý, od polky až po foxtrot.
Kromě lisování vlastních univerzálních etiket Rena, Titania, Special-Rena-Record a Omega zhotovoval Maassen i etikety zakázkové pro nejrůznější větší či menší obchodníky s gramofony a deskami. Těm předložil seznam dostupných snímků, z nichž si mohli sestavit vlastní repertoár. Do roku 1931 (kdy Maassen zemřel) v Podmoklech lisoval dalších 10 zakázkových etiket. Mezi lety 1921–1927 si vystačil s pouhými 393 českými snímky v matriční řade 5000–5393, které lisoval v nepřeberném množství kombinací. Ty doplňoval jednak reedicemi starších snímků Kalliope a Anker, a také univerzálními orchestrálními snímky v matričních řadách 500, 700, 900, 1000, 2000, 3000 z produkce německé firmy Artiphon.
Hermann Maassen zemřel ve věku 68 let dne 18. listopadu 1931. Z dochované firemní složky uložené u Krajského soudu obchodního vyplývá, že Maassen podnikal jako jednotlivec, a tudíž jeho firma „Record“ Hermann Maassen byla zapsána nikoli v obchodním, ale v živnostenském rejstříku. Z něj byla oficiálně vymazána dne 18. října 1932. Ve starší literatuře je někdy uváděno, že mělo dojít k převzetí Podmokelské lisovny závodem Artiphon. Toto tvrzení se opírá o reklamu uveřejněnou v časopise Gramotechnika v roce 1932, kde se uvádí: „Nově založená továrna gramofonových desek Artiphon-Eisner & Co., se vynasnažila, aby přinesla jen prvotřídní snímky. Z rozhlasu známý zpěvák František Žďárský nazpíval celou řadu uměleckých snímků, doprovázených symfonickým orchestrem Eddy Walis. Tyto snímky budou zaručeně uvítány všemi přáteli gramofonové hudby. Z celé řady uvádíme tyto pozoruhodné a význačné snímky: Č. 3002 tanga „Rosito“ a „Anita“, Č. 3005 „Cikánka“, na druhé straně „Kdo zahojí bolest Tvojí?“ a 3006 „Bezejmenná“, na druhé straně „Nekecej“. Další bohatý repertoár bude následovat. Hrají a zpívají vesměs prvotřídní umělci a zpěváci.“ Pokud však nahlédneme do složek Krajského soudu obchodního, neexistuje žádný zápis o existenci uváděné firmy s názvem Artiphon – Eisner a spol. Naopak dne 26. září 1934 byla zapsána do živnostenského rejstříku firma Maassen a spol., jejímž jednatelem byl syn zemřelého Hermanna Maassena Friedrich. Co vedlo k této chybné interpretaci, se můžeme jen dohadovat. Pravděpodobně to souvisí s likvidací firmy Artiphon v roce 1932, kdy současně vznikla nová akciová společnost, jež možná zamýšlela podmokelskou lisovnu převzít, ale tento záměr, ať již z politických, nebo finančních důvodů, nebyl realizován. Také mohlo jít ze strany Friedricha Maassena o snahu chopit se příležitosti a založit novou firmu využívající název právě rozpuštěné společnosti Artiphon – Eisner. Nicméně faktem je, že lisovna výrobu desek nepřerušila a mezi lety 1932–1935 lisovala na 14 vlastních a zakázkových etiketách v matričních řadách Artiphonu 5000, 11 000, 12 000 a 14 000. Jelikož však firma Artiphon od roku 1933 nenatáčela žádné nové snímky, Friedrich Maassen navázal spolupráci s firmou Esta a pro řadu 15 000 a 16 000 použil jejich matrice, které přečísloval. Na jím vyráběných deskách se pak v menší míře ještě vyskytují matrice firem Esta (s původními čísly) a matrice Pallas. Po roce 1935 však nejsou doklady o další produkci desek. Dle vzpomínek Jana Valentiniho byla firma schopna dodávat na zakázku lisovací hmotu nevalné kvality a dle zápisu v živnostenském rejstříku se věnovala výrobě gumových podpatků, politur na podlahy a gramofonovým dílům. Definitivně vymazána z rejstříku byla v roce 1940.
Ačkoliv lisovna v Podmoklech stojí za téměř čtvrtinou všech tuzemských etiket standardní éry, pozornosti a sběratelského zájmu jí bylo věnováno jen velmi málo, a to ze dvou hlavních důvodů. Tím prvním je, že část desek je vyrobena tzv. sendvičovou metodou s kartonovým jádrem, a tudíž mají velmi nízkou kvalitu a vlivem degradace se nedají v některých případech přehrát. Pozdější obměnou výrobního postupu bylo, že jádro desky byla méně kvalitní, ale pevná hmota s malým obsahem šelaku. Na takto vylisované jádro se z obou stran vložil kruh z pevného papíru o průměru 24 cm (tehdy ne docela k okraji) a zalisoval se. Teprve pak se tam vložila kvalitní šelaková lisovací hmota, etikety a do lisu se upevnily matrice. Vylisované desky se osekaly a obrousily na krajích tak, že na první pohled vypadaly, že jsou z plnocenného materiálu. Aby sendvič dobře držel v okrajích, v určité době Maassen používal jakési nýtky, takže po okrajích desky jsou vylisovány důlky. Druhým důvodem je pak velmi specifický repertoár jejich obsahu, ve své době zaměřený převážně na méně majetné vrstvy společnosti, který bychom dnes označili za lidový a který stojí dnes spíše na okraji sběratelského zájmu.
Předkládaná publikace o Lisovně v Horním Žlebu u Podmokel představuje první ucelenou monografii o její historii založenou na studiu všech dostupných pramenů a literatury. Díky tomu se podařilo vyvrátit řadu nejasností či potvrdit některé dříve nastíněné teze. Jelikož je rovněž poprvé zmapována i produkce továrny, představuje kniha také výrazný posun v bádání v oboru sběratelství, neboť umožňuje snadnější orientaci v deskách podmokelské lisovny.
* Údaje takto označené jsou povinné a je třeba je vždy vyplnit.
* Údaje takto označené jsou povinné a je třeba je vždy vyplnit.
Národní technické muzeum, Praha 2025, rozměr 215×265 mm, 255 s., bar., ISBN 978-80-7037-450-4
Lisovna v Horním Žlebu u Podmokel v dnešním Děčíně byla založena v roce 1911 jako dceřiná společnost německé gramofonové společnosti Kalliope Musikwerke A.G., v Rakousko-Uhersku podnikající pod názvem Oesterreichische-Kalliope Schallplatten Gesellschaft, Bodenbach, Tetschen (Böhmen). Jednatelem firmy byl jmenován Wilhelm Müller, ředitelem pak továrník Max Böhme. Mezi lety 1912–1915 se v Podmoklech lisovaly z matric Kalliope, Ankeru a matric Hermanna Maassena etikety Eden Record; Kalliope; Koncertní desky Lucerna; Metafon Record; Mirofon; Olympia Record; Rena a Sylvia. K značnému překvapení musela Kalliope Musikwerke A.G., Dippoldiswalde, v červenci 1914 vyhlásit bankrot, protože celkový dluh (kvůli ztrátám v ruské pobočce ve výši 270 tisíc německých marek) při kapitálu ve výši 1,47 milionu marek vzrostl na 1 milion. Následující schůze věřitelů však rozhodla o pokračování podnikání.
Osiřelou lisovnu přebral v roce 1915 vídeňský podnikatel Hermann Maassen včetně skladu matric po firmě Kalliope. Z dochovaných kolaudačních protokolů vyplývá, že desky vyráběl zřejmě již od roku 1915, ale zcela určitě od roku 1918. Minimálně do roku 1921 si vystačil s osvojenými matricemi a vydával reedice dříve natočených snímků na černé verzi etikety Rena a nejspíše i lisoval desky Omega z matric Anker. S těmi si však v nově nastolených pořádcích Československé republiky nemohl vystačit, a jelikož nedisponoval vlastní nahrávací aparaturou, rozhodl se v roce 1920 navázat spolupráci s Hermannem Eisnerem, který mu v Berlíně nahrával nové snímky a zhotovoval matrice.
Maassen byl protřelý obchodník znající své místo na trhu. Rozhodl se tedy využít všech dříve vyzkoušených a fungujících obchodních praktik. Pokračoval v nastaveném modelu firmy Kalliope vyrábět levné lidové desky a jím iniciované nahrávky se nesly spíše v monarchisticky laděném duchu. Až do roku 1926 na nich můžeme najít především lidový repertoár v podání Sokolské hudby kapelníka Arnošta Hermana nebo skupiny kapelníka Vágnera z Prahy. Firemním zpěvákem byl zprvopočátku Karel Vohnický, kterého v roce 1925 nahradil Boža Vronský, v roce 1928 pak Karel Hruška a následně Vašek Zeman. Výraznější změna nastala až s příchodem elektrického nahrávání v roce 1927, kdy byla tzv. lidovka postupně vytlačována tehdy populárním foxtrotem. Nahrávání se ujal univerzální berlínský studiový orchestr Edy Walise, jehož repertoár byl velmi bohatý, od polky až po foxtrot.
Kromě lisování vlastních univerzálních etiket Rena, Titania, Special-Rena-Record a Omega zhotovoval Maassen i etikety zakázkové pro nejrůznější větší či menší obchodníky s gramofony a deskami. Těm předložil seznam dostupných snímků, z nichž si mohli sestavit vlastní repertoár. Do roku 1931 (kdy Maassen zemřel) v Podmoklech lisoval dalších 10 zakázkových etiket. Mezi lety 1921–1927 si vystačil s pouhými 393 českými snímky v matriční řade 5000–5393, které lisoval v nepřeberném množství kombinací. Ty doplňoval jednak reedicemi starších snímků Kalliope a Anker, a také univerzálními orchestrálními snímky v matričních řadách 500, 700, 900, 1000, 2000, 3000 z produkce německé firmy Artiphon.
Hermann Maassen zemřel ve věku 68 let dne 18. listopadu 1931. Z dochované firemní složky uložené u Krajského soudu obchodního vyplývá, že Maassen podnikal jako jednotlivec, a tudíž jeho firma „Record“ Hermann Maassen byla zapsána nikoli v obchodním, ale v živnostenském rejstříku. Z něj byla oficiálně vymazána dne 18. října 1932. Ve starší literatuře je někdy uváděno, že mělo dojít k převzetí Podmokelské lisovny závodem Artiphon. Toto tvrzení se opírá o reklamu uveřejněnou v časopise Gramotechnika v roce 1932, kde se uvádí: „Nově založená továrna gramofonových desek Artiphon-Eisner & Co., se vynasnažila, aby přinesla jen prvotřídní snímky. Z rozhlasu známý zpěvák František Žďárský nazpíval celou řadu uměleckých snímků, doprovázených symfonickým orchestrem Eddy Walis. Tyto snímky budou zaručeně uvítány všemi přáteli gramofonové hudby. Z celé řady uvádíme tyto pozoruhodné a význačné snímky: Č. 3002 tanga „Rosito“ a „Anita“, Č. 3005 „Cikánka“, na druhé straně „Kdo zahojí bolest Tvojí?“ a 3006 „Bezejmenná“, na druhé straně „Nekecej“. Další bohatý repertoár bude následovat. Hrají a zpívají vesměs prvotřídní umělci a zpěváci.“ Pokud však nahlédneme do složek Krajského soudu obchodního, neexistuje žádný zápis o existenci uváděné firmy s názvem Artiphon – Eisner a spol. Naopak dne 26. září 1934 byla zapsána do živnostenského rejstříku firma Maassen a spol., jejímž jednatelem byl syn zemřelého Hermanna Maassena Friedrich. Co vedlo k této chybné interpretaci, se můžeme jen dohadovat. Pravděpodobně to souvisí s likvidací firmy Artiphon v roce 1932, kdy současně vznikla nová akciová společnost, jež možná zamýšlela podmokelskou lisovnu převzít, ale tento záměr, ať již z politických, nebo finančních důvodů, nebyl realizován. Také mohlo jít ze strany Friedricha Maassena o snahu chopit se příležitosti a založit novou firmu využívající název právě rozpuštěné společnosti Artiphon – Eisner. Nicméně faktem je, že lisovna výrobu desek nepřerušila a mezi lety 1932–1935 lisovala na 14 vlastních a zakázkových etiketách v matričních řadách Artiphonu 5000, 11 000, 12 000 a 14 000. Jelikož však firma Artiphon od roku 1933 nenatáčela žádné nové snímky, Friedrich Maassen navázal spolupráci s firmou Esta a pro řadu 15 000 a 16 000 použil jejich matrice, které přečísloval. Na jím vyráběných deskách se pak v menší míře ještě vyskytují matrice firem Esta (s původními čísly) a matrice Pallas. Po roce 1935 však nejsou doklady o další produkci desek. Dle vzpomínek Jana Valentiniho byla firma schopna dodávat na zakázku lisovací hmotu nevalné kvality a dle zápisu v živnostenském rejstříku se věnovala výrobě gumových podpatků, politur na podlahy a gramofonovým dílům. Definitivně vymazána z rejstříku byla v roce 1940.
Ačkoliv lisovna v Podmoklech stojí za téměř čtvrtinou všech tuzemských etiket standardní éry, pozornosti a sběratelského zájmu jí bylo věnováno jen velmi málo, a to ze dvou hlavních důvodů. Tím prvním je, že část desek je vyrobena tzv. sendvičovou metodou s kartonovým jádrem, a tudíž mají velmi nízkou kvalitu a vlivem degradace se nedají v některých případech přehrát. Pozdější obměnou výrobního postupu bylo, že jádro desky byla méně kvalitní, ale pevná hmota s malým obsahem šelaku. Na takto vylisované jádro se z obou stran vložil kruh z pevného papíru o průměru 24 cm (tehdy ne docela k okraji) a zalisoval se. Teprve pak se tam vložila kvalitní šelaková lisovací hmota, etikety a do lisu se upevnily matrice. Vylisované desky se osekaly a obrousily na krajích tak, že na první pohled vypadaly, že jsou z plnocenného materiálu. Aby sendvič dobře držel v okrajích, v určité době Maassen používal jakési nýtky, takže po okrajích desky jsou vylisovány důlky. Druhým důvodem je pak velmi specifický repertoár jejich obsahu, ve své době zaměřený převážně na méně majetné vrstvy společnosti, který bychom dnes označili za lidový a který stojí dnes spíše na okraji sběratelského zájmu.
Předkládaná publikace o Lisovně v Horním Žlebu u Podmokel představuje první ucelenou monografii o její historii založenou na studiu všech dostupných pramenů a literatury. Díky tomu se podařilo vyvrátit řadu nejasností či potvrdit některé dříve nastíněné teze. Jelikož je rovněž poprvé zmapována i produkce továrny, představuje kniha také výrazný posun v bádání v oboru sběratelství, neboť umožňuje snadnější orientaci v deskách podmokelské lisovny.
